Co mě formuje jako terapeuta

Svůj terapeutický i poradenský přístup vnímám jako živý, neustále proudící proces, do kterého se propisují nejen moje profesní zkušenosti a vzdělávání, ale i můj vlastní životní příběh a vztahy.

Za svůj profesní prazáklad považuji Na člověka zaměřený přístup (Person-Center Approach), který definoval americký psycholog Carl R. Rogers. V pozadí každého mého setkání s klientem stojí jeho myšlenky, které mě oslovily už ve druháku na gymplu, kdy jsem přečetl jeho Způsob bytí: 

Když jsou naplněny základní podmínky – akceptace (terapeut je schopen pozitivně přijímat klienta bez podmínek), empatie (terapeut je schopen zažívat porozumění tomu, co klient prožívá), autenticita (terapeut je schopen zažívat soulad své mysli a tělesného prožívání, a toto uvědomění klientovi komunikovat) a klient je schopen alespoň v malé míře tyto podmínky ve vztahu s terapeutem vnímat – může nastat osobnostní změna.

To jsou pro mě základní podmínky, kterými vytváříme nezbytné bezpečí a důvěru v terapii. Gestalt psychoterapie, v níž jsem absolvoval výcvik, rovněž ze značné části vychází z těchto myšlenek, a pomáhá mi tyto základní postoje kultivovat a vnášet do kontaktu s klientem. Kontakt s klientem vnímám jako unikátní prostor a čas, který je vytvářen nikoli jen výhradně mnou jako terapeutem, ale vzniká v dialogu s jedinečným klientem a v jedinečném kontextu. Rád pro to využívám metafory terapeuta jako slepého horského průvodce – terapeut zná hory a jejich nástrahy, ví, kde je dobré zpomalit, zamyslet se, dát si přestávku... v cestě samotné je však odkázán na svého klienta – ten určuje, kudy se nakonec půjde, jak moc terapeutovi popíše horskou krajinu, kterou vidí jen on. 

V terapii je mým záměrem ve spolupráci s klientem vytvářet bezpečný prostor pro uvědomování a zkoumání myšlenek, emocí a tělesných prožitků, které klient přináší. Zkoumáme jejich smysl a původ, funkci v osobním i vztahovém životě klienta, a pracujeme s jejich průběhem. Obvykle formou rozhovoru, nebo drobnými "experimenty" (např. Zkuste si chvíli všímat, jaký pocit teď máte v břiše… Co ho vyvolalo? Jak mu rozumíte? atd.). Věřím, že porozumění sobě samému je důležitým prvním krokem přijetí sebe samého.

Rád se opírám rovněž o psychodynamický přístup, který je dalším zdrojem gestalt psychoterapie, zejména v tématech blízkých vztahů (s partnery, rodiči, dětmi) a raných zranění klienta. Mnohá z těchto zranění patří pouze určité naší dětské části – "malému dítěti v nás", které zažilo něčeho příliš mnoho, příliš intenzivně, nebo příliš brzy (Např. dítě prožívá silné emoce, které ještě neumí samo zvládnout, rodič je v tu chvíli sám zahlcen svými emocemi, na dítě nemá kapacitu, a dítě "opouští" např. slovy "Nebreč", nebo jej za emoce trestají.). Tyto rané zkušenosti pak často výrazně utvářejí to, jak se k druhým vztahujeme nyní (Nyní již dospělý člověk má např. potíže vyjádřit své emoce k druhému, protože se jako dítě naučil emoce spíše potlačovat, aby rodiče nezahltil a nebyl opuštěn, aby přežil.). Stále s určitým úžasem zažívám, že v psychoterapii lze tyto vzorce postupně zeslabovat, a prostřednictvím bezpečí terapeutického vztahu zprostředkovat tzv. korektivní zkušenost – v terapii zažíváme, že i když jsme v silných emocích, terapeut nás neopouští, a dál je s námi, poslouchá, zažíváme bezpečí. Zážitek bezpečí uvolňuje kapacitu – dospělý člověk už se nemusí "starat o přežití" jako malé dítě, a může dát pozornost starým zraněním a s laskavostí porozumět starý rodinným vzorcům (např. proč rodiče tak reagovali). A toto porozumění nakonec umožňuje si svobodněji vybrat (už nejsme vydáni napospas strachu z opuštění), jak se k druhým chceme vztahovat.

Terapeut na terapii

Po několika letech práce s klienty si stále více a více uvědomuji, že mým hlavním pracovním nástrojem jsem vlastně já sám – moje kapacita na vztahování se ke klientovi, na jeho smutek, strach, tíhu, kapacita na přemýšlení nad těžkými jeho tématy …moje schopnost neopustit klienta tam, kde ho všichni ostatní opustili. 

Proto za neoddělitelnou součástí práce je rovněž sebepéče – téměř neustálá "nutnost" vnímat a starat se o vlastní zdroje, potřeby a štěstí (Fenomén "kovářovy kobyly chodící paradoxně naboso" může být zvlášť v psychoterapii velmi zrádný). Ve vztahu ke mně samému to někdy může představovat téměř nesplnitelný závazek, ale zároveň i nekonečnou naději.

Nechodím k terapeutovi zjišťovat, jestli blázen jsem, 

co týden chodím tam a hledám odpovědi jen.

A když mluvím o terapii, neřekne mi nikdo do tváře,

že si hýčkám jen své ego a miluji svého cvokaře.

Ale přece v tom je tolik lásky k ostatním,

když konečně o sobě mnoho mluvit smím.

– Dar Williamsová, What Do you Hear In These Sounds

(in. Besser van der Kolk. Tělo sčítá rány)